Zvládnout se to musí, ať se děje, co se děje

7.2.2014 | zkouknuto: 2207x | komentářů: 1

Otěhotněla jsem neplánovaně ve 40 letech, když už jsem s tím vůbec nepočítala. Partner dítě nechtěl, a tak odešel se slovy: "Když si to dítě necháš, tak se o něj postarej sama."


Ve druhém měsíci jsem zůstala doma na rizikovém těhotenství. Občas mě navštívila kamarádka, jednou za měsíc bratr s rodinou... tak jsem si na samotu zvykla. Sama jsem si odchodila všechna vyšetření, po návratu z porodnice to bylo stejné. O malou se starám víceméně sama už 4,5 roku. Člověk se naučí zvládat vše, když musí. Největší problém jsem měla s nákupy, když malá marodila... První celodenní volno jsem měla, když byly malé 3 roky, loni a předloni byla sama týden na prázdninách u mého bratra a jeho rodiny. Moje maminka ji hlídá málo, sama má zdravotní problémy, tak mám obavy nechat ji s malou o samotě, a navíc bydlí v jiném městě. Po mateřské mě vyhodili z práce, kde jsem dělala 24 let... Musím přiznat že to mě porazilo. Ale musela jsem se postarat o malou, takže jsem nakonec vše zvládla jen za pomoci prášků. Dneska mám novou práci, kterou jsem našla jen díky známým (zatím na dobu určitou), a malá chodí do školky a na kroužky. Veškerý svůj čas věnuji jí, protože to nyní jinak nejde. Říkám si, že na mě přijde řada, až bude Emička větší a už mámu tolik potřebovat nebude.

Náš rozpočet je napnutý k prasknutí, veškeré mé úspory jsem utratila během mateřské, od státu jsem dostala jen 2 roky 500 Kč na dítě, jinak nic. Naštěstí bydlím ve svém bytě, který budu ještě 2 roky splácet, a pak se snad podíváme letadlem k moři, jak si Emička moc přeje... ale zvládnout se to dá - tedy spíše: zvládnout se to prostě musí, ať se děje co se děje :o).

Mirka


Komentáře

Milá Mirko,

vydržte, bude lépe. Také jsem neplánovaně otěhotněla a dceru porodila v téměř 42 letech. Moje manželství skončilo oznámením těhotenství mému manželovi. Na dceru jsem zůstala sama, celé těhotenství mi pomáhaly především kamarádky. Maminku jsem nechtěla zatěžovat, měla už tak dost svých starostí s nemocným tatínkem. Nebyla jsem na mateřské, měla jsem na krku hypotéku a o dítě jsem se musela a hlavně chtěla postarat. Dodnes cítím smutek, když si vzpomenu, jak jsem veškerou výbavu pro dítě nakupovala sama, předporodní kurz jsem také navštěvovala sama a vůbec vše jsem řešila sama. Jsou věci, které v těhotenství lze sdílet pouze s partnerem. Ale těšila jsem se na malou a bylo to - i přes to smutné - krásné. Snažila jsem se, aby se dcera s otcem vídala. Ale po několika letech marného snažení jsem to vzdala. Došlo mi, že on jako otec nikdy fungovat nebude.

Na jaře letošního roku jsem po 17 letech u nadnárodní firmy přišla o práci. Bylo to těžké, ale věřím, že zase bude lépe. Dceři bude za měsíc a půl 9 let. Někdy je to s výchovou složitější, ale zvládáme.

Přeji hodně pevné nervy, trpělivost a neztrácet naději. I to moře přijde.

Hodně zdraví přeji

Jana

Jana | 17.11.2014 17:32 Citovat »
Komentovat