Sólorodiče v tom nemusí být sami

7.11.2014 | zkouknuto: 1678x | komentářů: 2

Být sólorodič není jednoduché nikde na světě. V Česku je to ale, ve srovnání s jinými vyspělými státy, ještě o něco těžší. Díky obecně nevhodnému nastavení pravidel i díky našemu pasivnímu postoji k nim.


Nesnažíme se aktivně měnit to, co nám nevyhovuje. Brbláme po straně a čekáme, až se „to“ změní nebo až to změní ONI. A „oni“ je kdokoli kromě nás: „Co zmůžeme? Co s tím naděláme? Nic!“ Myslíme si. A když je takové naše myšlení, je takový i náš svět.

Neplatí jen o sólorodičovství, že to pak může být svět dost neradostný. Svět plný starostí, finančních problémů, přetíženosti, stresu a pocitu osamění. Nastavení pravidel u nás, tomu zatím bohužel nahrává. Místo aby nabízelo sólorodičům, převážně ženám, ocenění a oporu, vysílá k nim signál úplně opačný: postarejte se a zařiďte si to, jak umíte. Když to nezvládnete, budete se zodpovídat. Neznalost zákona, ani objektivní nevhodnost podmínek neomlouvá. To není právě motivující přístup, který by sólorodičům dodával morální oporu a pocit jistoty.

Není divu, že se řada sólorodičů pak navzdory vytrvalé snaze „ustát to“ a dát dětem vše potřebné, propadá na dno – finančně, psychicky, fyzicky i morálně. Jenže to na nich na první pohled není vidět a nezřídka jsou ti, kdo o tom ví, jen sólorodiče sami. A tady je právě ten

Zakopaný pes

Sólorodiče jsou už dlouho ujišťováni v pocitu, že není kam jít a kde hledat pomoc. A tak se nikde moc „neukazují“. Zvykli si tiše trpět ve svých ustaraných ulitách a sami nést tíhu povinností, které jinde nesou přinejmenším dva. To jim ubírá veškerou energii, takže na nic dalšího už nezbývá sil.

Přičteme-li k tomu zmíněnou českou nechuť „něco dělat“ a být vidět, výsledek je zřejmý: sólorodičovství je velmi osamělá a těžká cesta. Jenže nikdo, kdo ji sám nezažil, to neví.

Lhostejnost, kterou sólorodiče od státu a společnosti každodenně zažívají, nelze tedy svádět jen na ně. Stát i společnost mají starostí dost a pokud sólorodiče sami nevezmou iniciativu do rukou a nezviditelní problémy, s nimiž se potýkají, nikdo to za ně neudělá.

Vždycky se dá něco dělat

Když jsem, sama jako sólorodič, začala hledat, co by se dalo udělat, měla jsem sice docela jasnou představu co, ale neměla jsem vůbec tušení, kde začít. A tak jsem začala tam, kde jsem to znala: u samotných sólorodičů. Aktivně jsem je vyhledávala ve svém okolí, přes přátele, známé i internet, mluvila jsem s nimi, naslouchala jejich příběhům. Brzy bylo jasné, že sólorodičů je spousta, jejich problémy jsou podobné a ve svých potřebách a přáních pro své děti se příliš neliší.

Cesta mě vedla i k sólorodičům, kteří už byli nějak aktivní a přes ně postupně dál: možnosti se samy začaly otevírat. Začala jsem potkávat lidi, kterým problémy sólorodičovství nejsou lhostejné.

Začala jsem sólorodiče koučovat, pomáhala jim srovnat si myšlenky, znovu najít zdánlivě ztracenou sílu, hledat řešení i odpovědi na problémy, které je tíží nebo zajímají (http://www.kouciveta.cz/koucink-2/pro-maminky/).

Objevila jsem, že sólorodiče – převážně, ale nejen ženy – mají společnosti co nabídnout.

Je škoda nás všech, že toho zatím neumíme využít.

Iveta N. Vrbová


Komentáře

Je to kruta pravda, moc tezka na ustani a jak z toho ven? jak to vse zmenit? To se take ptam jako solomatka bez veskere opory. ta zacyklenost zpusobuje tu apatii. Urcite je z toho cesta ven, ja ji hledam-nehledam, ale myslim na ni jiz tretim rokem, a zatim porad stagnuji. Take mam co nabidnout spolecnosti, a zatim nenabizim nic, ptz veskera me pece je smerovana mym dvoum detem. pry samotne matky by se mneli spojit a dat sily dokopy. zajima mne veskery napad na realizaci, budu rada ak napisete. Preji nam vsem zlepseni zivotnich podminek.

Viktoria | 15.6.2015 16:14 Citovat »

Zdravím vás všechny,

přesně jak píšete. Také je to samoživitelství obrovská příležitost, kterou vidíme postupem času, jak se pomalu a jistě zvedáme z toho dna.

Můj příběh došel tak daleko, že byl otištěn nedávno v našich novinách. Vzhledem k osobním životním zážitkům mohu porovnat přístupy v zahraničí a tady na rodné půdě. Jsem až šokovaná, jak je s námi v Česku mnohdy zacházeno jako s tenisákem.

A že jsem s chronickou endometriozou, se synem zůstala téměř půl roku bez dávek, těžko našla práci a až ji měla, ve zkušební době jsem se díky týdnu nemocenské, mohla opět rozloučit.

To mne dovedlo ale k rekvalifikaci, krerá mě posouvá pomalu dál.

A jelikož někdo někde udělal úřednickou chybu a mysleli si, že mám našetřené penízky ze zahraničí, byl vrchol všeho.

Díky reklamě v rádiu jsem vás tento víkend poznala a jsem moc ráda, že tato stránka s informacemi existuje.

Chci vzkázat všem, že nemá smysl se litovat, spíše naopak. Hlavu vzhůru! Buďte na sebe i své ratolesti pyšné/í, jak vše bravurně zvládáte.

Také cítíte tu mateřskou a rodičovskou přirozenou sílu, která nás vede dál a těšíte se, až si smlsnete na zaslouženém sladkém ovoci?

Leontynka | 8.9.2015 01:58 Citovat »
Komentovat