Sólo rodič musí být bojovník

Kamila Pádecká - specialistka rodinné politiky MHMP
1.2.2014 | zkouknuto: 2233x | komentářů: 0

V Praze tvoří rodiny sólo rodičů téměř pětinu všech domácností se závislými dětmi – mezi kraji se tak Praha řadí na čtvrté místo co do počtu tzv. neúplných rodin. Na rozdíl od chudších krajů na severozápadě Čech a na severní Moravě, kde tyto rodiny tvoří téměř čtvrtinu všech domácností s dětmi, je v Praze přece jen více pracovních příležitostí. To však neznamená, že pražské rodiny sólo rodičů mají na růžích ustláno. Zeptali jsme se na ni proto Mgr. Kamily Pádecké, která působí už řadu let na Magistrátu Hlavního města Prahy jako specialistka rodinné politiky a situaci sólo rodičů zná dobře nejen z pracovní, ale i z osobní zkušenosti.


APERIO: Jste sama sólo rodičem již odrostlého dítěte? Řekněte nám, co pro Vás bylo, či stále je, na této situaci nejtěžší?

Kamila Pádecká: Ano, mám dvacetiletou dceru. Myslím, že nejtěžší v životě sólo rodiče je zvládat každodenní roli táta-máma, i když je druhý rodič funkční. Nemáte se s kým poradit o drobných věcech, které přináší každý obyčejný den, musíte sama rozhodovat, nemáte oporu v tom druhém. Ekonomická stránka věci samozřejmě také hraje svou roli - žít z jednoho platu často není jednoduché.

A: Co Vám jako sólo rodiči nejvíce pomáhalo?

KP: Hlavně pomoc rodiny. Měla jsem to štěstí, že jsem měla "hlídací babičku", která se zhostila svého úkolu vždy, když bylo potřeba. A taky kamarádky, se kterými jsme si hlídaly děti navzájem a pořádaly spoustu akcí, které byly pro děti vítaným zpestřením. Dodnes na to vzpomínají a myslím, že jim to taky hodně dalo.

A: Znáte také mnoho sólo rodičů ve svém okolí. Myslíte si, že dnešní sólo rodiče malých dětí to mají jiné, těžší nebo snadnější, než jaké to měly v časech, když Vaše dítě bylo malé? Pokud ano, tak v čem to mají jiné?

KP: Na to asi neexistuje jednoznačná odpověď. Jiné je to určitě v tom, že v devadesátých letech si maminky na mateřské nesměly přivydělávat, jinak jim hrozilo, že přijdou o mateřský/ rodičovský příspěvek, což bylo k sólo rodičům dost kruté. Životní úroveň šla rapidně dolů a člověk, ač chtěl pracovat alespoň doma, nemohl. Samozřejmě, že se to všelijak obcházelo, jinak to nešlo. Dnešní sólo rodiče si na mateřské/rodičovské přivydělávat mohou, ale mají to určitě těžší v tom, že jsou odkázáni skutečně jen sami na sebe, prarodiče většinou pomoci nemohou. Samostatné bydlení je drahé, obzvláště v Praze, a vůbec si nedokážu představit, jak jsou někteří ekonomicky schopní zajistit alespoň základní potřeby svým dětem třeba z platu pokladní v supermarketu. Neřku-li na zkrácený úvazek. Sólo rodič musí být bojovník.

A: Co obecně nejvíce schází sólo rodičům?

KP: Pochopení. Pochopení toho, že každý sólo rodič to má vždycky těžší, ať už se jedná o ženu či muže. Má více povinností, více starostí, nemá se o ně s kým podělit, chybí mu opora a zastupitelnost. Řekla bych, že tato skupina je na okraji zájmu. Dřív to byla hlavně společenská prestiž, co sólo rodičům chybělo, ale v dnešní době, kdy za uplynulých dvacet let vyšly svatby z módy, vlastně ani nevíte, kdo je sólo rodič a kdo žije s partnerem v úplné rodině.

A: Myslíte si, že by se situací sólo rodičů měl více zabývat stát? A pokud ano, co by pro její zlepšení měl udělat?

KP: Nemyslím si, že by stát měl sólo rodiče více finančně podporovat, ale měl by se více zajímat o zlepšení podmínek pro získání pracovních příležitostí, zajímat se o jejich životní úroveň a ostatní věci s tím spojené. Ne každý sólo rodič si tuto cestu vybral sám a ne každý z nich je schopen se se svou situací vyrovnat bez cizí pomoci.

A: Víme, že sólo rodiče jsou velmi různorodá skupina, nicméně leccos mají všichni společné, proto se pokusíme trochu zobecňovat - jak vnímáte situaci sólo rodičů na trhu práce, jak ze své zkušenosti, tak z toho, s čím jste se setkala u jiných?

KP: Co se týče mé osoby, měla jsem to štěstí, že jsem se v zaměstnání nesetkala s diskriminací, kdy by zaměstnavateli vadilo, že mám malé dítě. Pravdou je, že jsem se o zaměstnání s malým dítětem ucházela pouze jednou, protože jsem na tomto místě dvanáct let zůstala. Bohužel ze svého okolí vím, že to dnes tak jednoduché není, ale nejsem přesvědčena o tom, že by byly uplatňovány zvláštní rozdíly mezi sólo rodiči s malými dětmi a matkami z úplných rodin. Je to všeobecný problém, získat své místo na trhu práce, a tady by měl pomoci stát. Stále se o tom ovšem jen mluví.

A: Co myslíte, že by sólo rodičům pomohlo najít a udržet si taková zaměstnání, která by byla slučitelná s jejich situací a zajistila jejich rodinám slušnou životní úroveň?

KP: Na to je těžké odpovědět, každý má jiné představy i jinou "startovací čáru". Zase se nejspíš vrátíme k roli státu, který by prostřednictvím pracovišť Úřadu práce měl pomáhat nezaměstnaným získat svou pracovní příležitost, podporovat rekvalifikaci, pomáhat absolventům škol - i mezi nimi jsou sólo rodiče. Při zapojení na trhu práce pomáhá také neziskový sektor, který podporují i kraje, a tak by to mělo být i do budoucna. Věc udržení práce je však na každém z nás, tady je to záležitostí pracovního vztahu a zákonů s tím spojených.

A: Co byste vzkázala dnešním sólo rodičům malých dětí?

KP: Aby vydrželi a nevzdávali to, i když budou mít pocit, že to nejde dál. Spokojené děti za to stojí.

Rozhovor vedla Silvie Novotná.


Komentáře

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat