Snažím se, aby syn neměl pocit, že mi má něco kompenzovat

9.2.2015 | zkouknuto: 1474x | komentářů: 0

Ačkoli si pod pojmem sólo rodiče většinou představujeme spíše ženy, které zůstanou samy s dětmi, jejich nemalou část ve skutečnosti představují i muži - sólo otcové. S jedním z nich jsme se setkali a blíže se seznámili s jeho příběhem...


Můžete nám říct krátce Váš příběh? Jak jste se ocitl ve Vaší životní situaci?

Úplně stručně se stalo to, že moje žena při porodu zemřela. Byla to zcela náhlá věc, nečekaná, s pravděpodobností 1:80000, první případ úmrtí v důsledku embolie plodovou vodou, kterou v Podolí zažili. Letos v říjnu to byly dva roky, co se to stalo.

Co následovalo? Jak jste situaci řešil a kdo Vám v tu chvíli nejvíce pomáhal?

Na začátku to byla moje sestra, která den poté – bylo to v říjnu, co se to stalo - přiletěla z Francie i s jejím ročním synem, aby nám pomáhala a zůstala s námi až do Vánoc. Dalo mi to čas se začít starat o dítě postupně, a bylo to vítané dvouměsíční období k dořešení všech souvisejících věcí, jako byl pohřeb a podobně. Využil jsem i nabídky sezení u psycholožky, kterou mi v porodnici nabídli. Bez větších problémů se mi podařilo obejít také všechny úřady jako PSSZ i převést na sebe mateřskou. Obecně všichni byli velmi ochotní a vycházeli mi vstříc, včetně porodnice.

Co Vám přišlo na Vaší situaci nejsložitější?

S dítětem paradoxně problém nebyl, i díky pomoci, kterou jsem dostal. Nejhorší bylo, že mi zemřela žena po 15 letech vztahu, to byl můj základní problém. Dítě bylo v tu chvíli jediný můj smysl existence, jediný světlý bod v té tmě. Samozřejmě jsem se musel naučit ho držet, krmit a podobně, ale to byly detaily vzhledem k ostatním okolnostem, které jsem při tom musel řešit.

Chybí Vám teď momentálně něco, co by Vám pomáhalo ve Vaší situaci – od okolí, od přátel, od rodiny?

Popravdě, nemůžu říct, že bych řešil nějaký praktický problém – kromě toho, že mi chybí matka mého dítěte. Po odjezdu sestry mi pomáhal můj otec se svou přítelkyní, pravidelně mi pohlídali syna na jeden den v týdnu, vč. noci, abych věděl, že se vyspím, že můžu odejít z domu, někam si vyrazit. Od 3. měsíce jsem měl chůvu, která pravidelně docházela na den v týdnu, a ještě teta hlídala přes den, abych si mohl zařizovat věci. To bylo v době mateřské.

Snažil jsem se zavést nějaký pravidelný režim, což dobře fungovalo. Navíc syn byl od malička super a pozitivní, žádné problémy, a díky tomu, že byl zvyklý na lidi a na to, že ho hlídá někdo jiný, nenastávaly nějaké dramatické situace. Já jsem se přitom snažil balancovat svůj život, své dva paralelní příběhy, a poměrně rychle a přirozeně jsem vplul do role otce. Asi rychleji, než je to běžné, tím jak jsem byl na mateřské a všude s ním.

Nyní tedy ještě čerpáte rodičovskou dovolenou? Jak to zvládáte třeba i finančně?

Právě mi skončila. Ve chvíli, kdy se to stalo a já jsem nahlásil, že nepřijdu do práce, můj zaměstnavatel byl velice vstřícný. Myslím si, že je to i proto, že jsem tam pracoval dlouho a že to byl případ, při kterém se těžko něco odmítá. Zařídilo se, že jsem šel na mateřskou a současně proběhly sbírky mezi známými i v organizaci, kde pracovala manželka. Nemusel jsem tedy přemýšlet, že bych musel odejít z bytu, kde jsem chtěl zůstat, nemusel jsem řešit jakékoli finanční problémy a velice mi to na začátku pomohlo. Taky je pozitivní, že existují vdovské a sirotčí důchody, dost to pomáhá.

Jak jste to řešil s Vaším zaměstnavatelem? Říkal jste, že Vám vyšel vstříc…

Po půl roce, když jsem nastoupil na rodičovskou, jsem se vrátil do práce na dva dny v týdnu, na poloviční úvazek. Hlídal mi vždy někdo z příbuzných nebo chůva. Zaměstnavatel (pracuji na ministerstvu zahraničních věcí) mi navíc umožnil práci z domova. Díky tomu, že jsem práci znal a nebyla nová, jsem to bral jako vítané rozptýlení. Týden se přirozeně rozdělil díky pravidelnému režimu.

A současně chvála ministerstvu za to, že založilo firemní školku, kde berou děti od jednoho roku – což jsem sice nechtěl – ale od začátku jsem to mohl odvíjet od syna, protože jsem od něj nechtěl odcházet. Začal tam nyní docházet na dva dny v týdnu a docela hezky se to potkalo s tím, že už se tam v tomto věku těší a zajímá ho interakce s dětmi, a těší se, že tam zase půjde. Po roce a půl rodičovské je to zase další fáze, kdy se syn osamostatňuje a já si teď umím představit, jaké to je chodit do práce častěji, a být trochu méně s ním, protože jeho to tam baví. Vnímám to jako konec nějaké etapy a bude něco nového. Díky tomu bych měl po Novém roce svůj úvazek navyšovat.

Vnímáte, že by v něčem byla tato situace pro Vás limitující? Zatím se mi to z toho, co říkáte, vůbec nezdá.

Základní problém je, že dítě nemá mámu a to je hrozně nevyužitý potenciál – že mohl žít v kompletním vztahu – i když vím, že on to tak nevnímá a bere to tak, jak to je. Je to spíš můj problém. Co je limitující, když chci někam večer jít. To musím trochu více plánovat a zajišťovat si hlídání. Ve srovnání s matkami, se kterými se vídám, to ale jako problém nevnímám. Spousta lidí z rodiny má zájem syna vídat. Můžu jezdit i na služební cesty. Nikdy jsem nebyl v situaci – jako spousta matek – které se první rok od dítěte nedostaly na krok.

Uvidíme, až budu chodit více do práce, budou asi vznikat situace, třeba v případě nemoci, kdy budu muset zůstat doma. Bude se to muset řešit za pochodu. Zatím ale nevnímám větší omezení, se kterým bych si neuměl poradit.

Tím, že byla péče o syna z velké části na Vás, jak jste jako rodič vnímal návrat do práce?

Pro mě nikdy nebylo zajímavé chodit víc do práce a být méně se synem. Vždycky jsem chtěl práci odpíchnout podle něj a mám pocit, že se to teď i tak děje – s tou školkou – že se to děje podle plánu. Ale zatím si nedokážu představit, že by to bylo na plný úvazek, maximálně tak na čtyři dny, abychom mohli chodit na nějaké kroužky, na plavání apod. Můj návrat do práce byl postupný proces, který zatím vychází. To hlavní je pro mě život s ním. Nechtěl bych pracovat na úkor toho, že by měl syn pocit, že o něco přichází. Vždycky jsem to takto dané měl a současně jsem si zvykl na to, že jsme spolu a že nejsem celý týden v kanceláři. Nechtěl bych v tom dělat náhlé změny a ponechat si to i nadále takto rozčleněné.

To je skvělé, že Vám to takto zaměstnavatel umožňuje… Zdá se mi, že se Vaši situaci snažíte brát velice pozitivně. Dalo by se říci, že jste se z ní třeba i něco naučil?

Bilance toho, co mi to dalo, je jednoznačně záporná, ale určitě jsem se o sobě spoustu věcí dozvěděl a začal jsem více naslouchat sám sobě. Byla to terapie sama se sebou. Když člověk o všechno přijde, eliminuje ze svého života vše, co nepotřebuje. Tím pádem jsou tu věci, ve kterých nehodlám dělat kompromisy.

Zároveň je super být s dítětem, to bych každému muži doporučil – mateřskou a rodičovskou. Přijde mi fascinující sledovat vývoj malé bytosti, jak se vše učí. Mohli by si uvědomit, o čem je balíček celého dítěte. Připadalo by mi to málo a škoda, přijít až v sedm večer a jen se s dítětem pozdravit. Nikdy mi nevadilo přebalování, pláč apod. Kromě toho, že tam nebyla jiná alternativa, byla to pro mě přirozená věc. Přijde mi dobré, uvědomit si celý ten kontext.

Vídáte se s jinými sólo rodiči pro sdílení zkušeností?

Vídám se s jinými rodiči, část z toho jsou sólo matky. Ale nemáme potřebu sdílet klasicky sólo rodičovské problémy. Spíš sdílíme obecně rodičovské zkušenosti, jak to dělají ostatní s podobně starými dětmi – snažím se něco přiučit, nasbírat příklady dobré praxe z rodičovství jako takového.

Připadá Vám z hlediska výchovy něco složitější, když jste sólo rodič?

Složitější je to, že nemůžete večer dítě někomu předat a na chvilku si vydechnout, když máte pocit, že už je toho moc, ale zatím se to v mém případě neděje příliš často.

Je škoda, že dítě nevyrůstá ve vztahu dvou lidí, že nemá oba vzory a nemůže si z toho vzít víc pro sebe. S tím ale neumím nic udělat. Je to pro syna škoda, ale na druhou stranu 50% dětí vyrůstá v neúplném vztahu, tak se snažím, aby ten deficit tak nevnímal. Zase není přítomen tomu, že se doma někdo hádá. Snažím se, aby měl pěkné dětství a aby neměl pocit, že mně má něco kompenzovat. Že tam není proto, aby řešil moje problémy, ale mohl se soustředit sám na sebe. V tom to asi je jiné, nevím, jestli složitější.

Nehledě na to, že jiní sólo rodiče po rozvodu, či rozchodu partnerů asi často řeší i spoustu výchovných či rodinných problémů, často mezi rodiči probíhá určitá soutěž a to na dítě musí být nápor. V tomto smyslu to náš syn má jednodušší.

Děkujeme za rozhovor a sdílení svého osobního příběhu panu Janu Látalovi.

Rozhovor vedla a zpracovala Lucie Staňová


Komentáře

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat