Jak žijí samy mámy? Zeptali jsme se za vás...

29.11.2013 | zkouknuto: 1954x | komentářů: 0

APERIO – Společnost pro zdravé rodičovstvíV APERIU se dlouhodobě věnujeme postavení rodičů. Čím dál častěji zaznamenáváme, že postavení rodičů bez partnera je v české společnosti stále těžší a těžší. Život matek (i otců) bez partnerů (a partnerek) není „jenom" o nedostatku času sama na sebe, ale stále více i o sociálním postavení rodiny, nedostatku finančních prostředků a téměř nemožnosti sladit práci a rodinu.

Podle statistik, uvedených v publikaci Ženy a česká společnost (ProEquality, 2010) se až 50 % českých žen po rozvodu ocitá v rizikovém pásmu chudoby. To znamená, že příjmy těchto domácností se dostávají pod hranici 1,5 násobku životního minima.

Jak se žije matkám samoživitelkám jsme se zeptali čtyř žen. Jejich rozhovor si můžete přečíst v následujícím textu.


Co bylo pro vás nejtěžší na začátku, když jste věděly, že budete více méně na výchovu dětí samy? Jaké to je, být samoživitelkou?

H.J. Záleží na vaší definici samoživitelky. Mám děti ve střídavé péči a dělíme se i o náklady na děti. Takže de facto nejde o samoživitelství, ale spíše o sólo rodičovství. To je také termín, který se mi zdá vystihovat daleko víc podstatu většiny různých uspořádání, ve kterých v současné době žijí rodiče, kteří nevychovávají svoje děti spolu. Samozřejmě ale i u střídavé péče jde částečně o samoživitelství, protože kromě výdajů na školní i mimoškolní aktivity dětí (hrazených napůl), tu jsou běžné výdaje na domácnost, oblečení a výživu dětí, které si každý z nás hradí sám.

J.J. Stala jsem se matkou samoživitelkou až během rodičovství, dceři byly asi tři roky. A jako nejvhodnější mi tehdy přišlo vrátit se do rodinného domu svých rodičů, kde mám samostatný byt. Materiální stránku jsem zvládala. Sice to na začátku bez práce šlo hůř, ale šlo to. Všechno se točilo kolem mé dcery a jejích potřeb, a pak někde vzadu jsem byla já.

J.P. Já jsem rozvedená od roku 2010, mým dětem bylo tehdy 2 a 9 let.

E.K. Sólo matkou jsem se stala již v těhotenství. Až do šestého měsíce jsem se cítila vcelku vyrovnaně, jen občas mi bývalo smutno, někdy se dostavily pocity strachu z budoucnosti - neviděla jsem žádné příznivé vyhlídky. Ale musím říct, že okolí ke mně bylo milé. Jak kolegové v tehdejším zaměstnání, kteří mi vycházeli vstříc, tak i rodina, za kterou jsem se měla nastěhovat zpět na konci těhotenství. Byla jsem ráda, že mě rodina nezavrhla. A co bylo nejsložitější? Pro mě asi samota, ten pocit, že mám jen jedny ruce, které musí připravit vše potřebné. Nejvíc jsem toužila po blízkosti a sdílení pocitů, toho co se ve mně a kolem děje.

J.J. Pro mě bylo na začátku nejobtížnější to zvládnout psychicky. Neměla jsem práci a bála jsem se, že ji sama s dítětem těžko najdu nebo nebude odpovídat pracovní dobou mým představám a nebudu moci být dostatečně s dcerou. A nejhorší byly pocity, že jsem nedokázala dceři zajistit úplnou rodinu, podle mě jsem zklamala. Navíc jsem nebyla typ, který by jezdil sám (jen s dítětem) na dovolenou nebo výlety. Bála jsem se, že pro ni prostě nedokáži vytvořit dostatečně zajímavé a veselé dětství.

J.P. Moje pocity? Strach! Až ochromující strach o děti a navíc jsem (a stále mám) špatnou komunikaci s bývalým partnerem.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst na webu APERIO.


Komentáře

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat